Chci lidem pomáhat. Mám obavy z budoucnosti, kterou vláda chystá pro naše děti a vnuky

„Ještě nikdy v naší zemi nepanovala taková atmosféra netolerance, pokoutného vyhrožování a vyvolávání strachu,“ právě těmito slovy shrnuje své zážitky z vrcholící senátní kampaně Zuzana Majerová, předsedkyně Trikolory. „Samozřejmě, že pohodlnější by bylo se doma natáhnout, dát nohy nahoru a pustit si třeba nějaký film. Ale nejsem určitě jediná, kdo cítí zodpovědnost za to, kam se naše země ubírá, kdo myslí na naše děti a vnoučata a má obavy, jakou budoucnost jim chystáme, respektive v jakém stavu jim předáme naši zemi. A některé věci prostě jinde než v parlamentu zařídit nejdou,“ myslí si Majerová, podle které prakticky všichni její protikandidáti kopou, a jeden kopal v minulém volebním období, za vládní garnituru.

Jste ve finále volební kampaně před prvním kolem senátních voleb. O co byla tato kampaň náročnější, než veškeré vaše dosavadní kampaně? 

Zažila jsem již různé kampaně. Dříve jako dobrovolnice, která pomáhala druhým, později přímo na vlastní kůži, když jsem sama v různých volbách kandidovala. Ještě nikdy ale v naší zemi nepanovala taková atmosféra netolerance, pokoutného vyhrožování a vyvolávání strachu. Příklad? V krámě se bojí vylepit můj volební plakátek, v hospodě odmítají volební podtácky s mojí fotografií. Přitom nejde o cizí lidí, ale o lidi, kteří se mnou sympatizují. Takže proč? Protože jim členové místního zastupitelstva vyhrožují, že pokud to udělají, už jim neprodlouží nájemní smlouvy. A jakou mají dotyční zastupitelé, kteří tohle provozují, stranickou příslušnost? Ponejvíce ODS a KDU-ČSL. Fakt to jsou neuvěřitelné poměry, kam Fialova vláda naši zemi přivedla.

Kdybych se vás zeptal, jaký nejsilnější zážitek si odnášíte z finišující kampaně, co by to bylo? 

Těch malých drobných hezkých zážitků a milých setkání je spousta a souvisejí s mými každodenními cestami po obcích a městech mého olomouckého volebního okrsku. Setkávání a povídání s lidmi a jejich podpora mě doslova nabíjí. Jeden z nejsilnějších zážitků asi byl, když jsem na statisícové demonstraci na pražském Václaváku vstoupila na pódium, a pak také neskutečně krásná odezva na můj projev. Každý den s lidmi přináší spoustu pěkných až dojemných zážitků, nejde vybrat jen jeden.

Máte za sebou desítky či stovky setkání s obyvateli vašeho regionu. Našla byste nějaký společný jmenovatel mezi problémy, které občany Olomoucka trápí nejvíce? 

Myslím, že problémy občanů z Olomoucka se nijak neliší od problémů lidí, kteří žijí kdekoli jinde. Jde především o obavy z budoucnosti související s raketovým růstem cen energií a v důsledku toho také všeho ostatního, a s obrovskou inflací, která jen za poslední rok všechny, kteří si něco naspořili, obrala o pětinu jejich úspor.

Od politiků se očekává, že svým voličům nabídnout recept, jak tento problém řešit. Jaký by byl ten váš? 

Trikolora už na jaře přišla s jasnými kroky, zopakuji je. Svými tvářemi je spolu se mnou zaštítili děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík a první místopředseda Trikolory Petr Štěpánek. Takže ve stručnosti: opustit šílenou smrtící zelenou politiku GD, elektřinu lidem prodávat doma, plyn nakupovat přímo, ukončit nesmyslné sankce, které škodí víc nám jak Rusku, usilovat o mírové řešení ukrajinské války a snížit daně, především DPH na základní potřeby.

V minulém funkčním období jste byla poslankyní a během těchto čtyř let jste jistě poznala velkou politiku ze všech stran. Opravdu se vám chce vrátit do „jámy lvové“? 

To není o tom, jestli se mi chce, nebo nechce. Samozřejmě, že pohodlnější by bylo se doma natáhnout, dát nohy nahoru a pustit si třeba nějaký film. Ale nejsem určitě jediná, kdo cítí zodpovědnost za to, kam se naše země ubírá, kdo myslí na naše děti a vnoučata a má obavy, jakou budoucnost jim chystáme, respektive v jakém stavu jim předáme naši zemi. A některé věci prostě jinde než v parlamentu zařídit nejdou. To je to, co mě žene dopředu. Chci pomáhat lidem. Tak to mám nastavené odjakživa.

Mnoho senátorů připouští, že na rozdíl od Poslanecké sněmovny jsou možnosti senátorů přeci jen trochu omezené. Nemáte obavu z toho, že nebudete schopna naplnit očekávání, která do vás voliči vloží, obzvláště, když v Senátu v jeho dnešním složení zřejmě moc názorových spojenců nevidíte? 

To je nesmysl, možná výmluva. Jistě, Senát má v porovnání s Poslaneckou sněmovnou menší sílu, kupříkladu vůbec nehlasuje o rozpočtu, v případě všech zákonů zase může být sněmovnou přehlasován, ale všechno tohle platí pro Senát jako celek. V případě jednotlivých senátorů je to jinak, respektive úplně stejně jako u poslanců. Je to jen a jen na aktivitě a šikovnosti každého z nich. Na ochotě prát se za svoje voliče. Mluvím o něčem, čemu se říká neformální vliv. Ale to se neodehrává na plenárním zasedání, nýbrž spíše v zákulisí. Schopnost domluvit se, schopnost přesvědčit ostatní, schopnost oslovit důležité lidi, schopnost otevírat dveře. Lidem, projektům, idejím.

Voliči na Olomoucku budou vybírat ve velmi silné konkurenci z celkem osmi kandidátů. Když byste měla jednu jedinou věc kromě toho, že jste jediná žena, která vás od vašich protikandidátů odlišuje, co by to bylo? 

Věc, která mě odlišuje, je naprosto zásadní. Prakticky všichni mí protikandidáti kopou, a jeden kopal v minulém volebním období, za vládní garnituru. Já jdu do voleb naopak s heslem: Řekněme vládě NE! Výjimkou jsou dva z protikandidátů, ale ti zase pro změnu ani nebydlí v olomouckém volebním obvodu.

Senátní volby jsou často spojeny s velmi nízkou účastí voličů. Co byste chtěla vzkázat těm, kteří o své účasti v senátních volbách stále ještě váhají nebo dokonce již nad ???tím, aby chodili k volbám, zlomili hůl?

Vzkázala bych jim, že rozumím jejich nedůvěře, že chápu, proč nemají rádi Senát, ale bojkotem senátních voleb nezmění vůbec nic. Naopak. Ti druzí, ti, kteří volí strany vládní koalice, k volbám určitě přijdou a znovu budou volit přesně ty, kteří naši zemi vedou od deseti k pěti. Má-li se něco v České republice změnit, musí i do senátních lavic dosednou úplně jiný typ politiků. V nabídce jsou. Jsme. A buďte si jistí, že vládní koalici já na ruku nikdy nepůjdu. A nevzdám to. To slibuji.

Rozhovor vyšel na portálu Parlamentní Listy ZDE.