Bere vláda vážně stav zdravotnictví?

V době, kdy se bojuje s nedostatkem praktických lékařů vláda snižuje dotace na jejich vzdělávání. Postgraduální vzdělávání, samo o sobě již přeregulované a složité tak dostává další ránu, o níž veřejnost prakticky neví.

V poslední době snad není týdne, aby se v tisku, na facebooku  či v jiných médiích neobjevil nářek na špatně dostupnou zdravotní péči, především pak na chybějící praktické a dětské lékaře.

Ministerstvo zdravotnictví nám již roky tvrdí, že je si tohoto problému dobře vědomo a opakovaně informuje, že situace se zlepší, jen co se uplatní nové programy na podporu vzdělávání mladých lékařů a jejich směrování tam, kde je jich nejvíc potřeba.

Jedno z těchto opatření již bylo od ledna letošního roku uplatněno, ale naše ministerstvo zdravotnictví se jím zcela pochopitelně nijak nechlubí. V letošním roce byl totiž snížen rozpočet určený na dotační programy  předatestační přípravy mladých lékařů o 200 milionů korun. Samozřejmě, v dnešní době, kdy vláda rozhazuje miliardy jako opilec na maškarním bále konfety, se to leckomu může zdát jako zanedbatelná částka, avšak takové zdání je klamné.

Snížení objemu prostředků na rezidenční místa totiž nevyhnutelně znamená jednak snížení jejich počtu, jednak snížení částky, kterou stát poskytuje na vzdělávání jednotlivých lékařů, nepřímo tedy na udržení mladého lékaře-absolventa v oboru.

Pro osvětlení problému: absolvent lékařské fakulty, který chce dosáhnout specializace např. v praktickém lékařství nebo v pediatrii, musí projít několikaletou předatestační přípravou. Její trvání i náplň jsou přesně určené (to je také tragédie, ale námět pro jiný článek – dnes se nám to sem nevejde). Samozřejmě musí být takový mladý lékař zaměstnán. Pro jeho zaměstnavatele, často praktika nebo pediatra – podotýkám, že tyto segmenty zdravotní péče jsou dnes prakticky výhradně soukromé – to znamená zaměstnat člověka, kterého musí školit a samozřejmě také platit. Mimo platu je třeba hradit povinné pobyty na předepsaných pracovištích – interně, chirurgii, gynekologii, atd. Většina těchto pracovišť musí být tzv. akreditována, neboli musí být držitelem glejtu od Ministerstva zdravotnictví, že může školit. Samozřejmě, že si školení tyto instituce nechají zaplatit, přestože stážující mládenec či slečna jsou zde jen levnou námezdní silou. A nechají si je zaplatiti i státní, případně fakultní nemocnice přímo řízené Ministerstvem zdravotnictví.

Je asi pochopitelné, že pro soukromého lékaře je účast na předatestační přípravě absolventů studia medicíny poměrně drahou legrací, do níž se ne každému chce. Aby se jeho chuť podílet se na této nesmírně důležité činnosti zvýšila, byly před lety zavedeny dotace na rezidenční místa. Jejich smysl spočíval v tom, že zařízení, které přijalo lékaře do předatestační přípravy, mohlo požádat Ministerstvo zdravotnictví o přidělení finančních prostředků na podporu vzdělávání. Podpora byla určena především na úhradu podstatné části mzdy mladého lékaře, na odměnu pro školitele, na nezbytné hmotné prostředky – pracovní oblečení, apod. a na úhradu povinných stáží. Nejednalo se o nijak závratné částky – u těch lékařů, kteří dosud neabsolvovali ani základní školení v oboru, tzv. kmen, to bylo 30 000 Kč měsíčně, pro celé specializační vzděláván í pak 50 tis. měsíčně. Jedná se samozřejmě o konečné částky před zdaněním. Tedy jednalo se. Pro letošní rok MZ částky snížilo na 10 000 Kč pro kmen a 40 000 pro celý program specializačního vzdělávání. Přitom je podmínka, že 80% dotace musí jít na mzdu absolventa. Podle ministerských úředníků je tedy pro absolventa lékařské fakulty dostatečný plat ve výši 8 000 Kč hrubého. To je vše, co je stát ochotný poskytnout. Zbytek musí jít z kapsy zaměstnavatele, je však otázkou, proč by to měl vlastně platit?

Samozřejmě již slyším námitky, že absolvent je vlastně velkou pomocí pro zaměstnavatele, je jakýmsi mizerně placeným nádeníkem, kterého navíc živí z poloviny stát, a mimo to, pokud praktický lékař školí absolventy, zvyšuje se mu po dobu školení kapitační platba až o 6 Kč na jednoho pacienta, avšak i tyto námitky jsou naprosto liché. Především, platí, že zaměstnavatel musí splňovat personální obsazení ambulance určené vyhláškou i bez školence, tedy ten nemůže nahrazovat atestovaného lékaře a vždy je v ambulanci jaksi navíc a za druhé –  zvýšení kapitační platby i u dobře zavedené praxe s 2000 registrovaných pacientů činí 12 000 měsíčně před zdaněním.  Je tedy zřejmé, že výlohy spojené se školením absolventa to nemůže pokrýt.

Co lze od tohoto kroku naší nekompetentní vlády a nekompetentního ministerstva očekávat? Posílení zájmu o školení absolventů asi těžko. Přitom skutečně běží o čas. Stárnutí populace praktiků a pediatrů nelze zastavit a můžeme s jistotou očekávat, že pokud se nepodaří současný nepříznivý trend zvrátit, počet občanů, kteří praktického lékaře nenajdou, bude stoupat. Stejně tak se začne rozpadat systém dětské preventivní péče.

Co lze z mého pohledu udělat? Samozřejmě se neobejdeme bez zásadního zvýšení platového ohodnocení lékařů, to je krok, nad nímž se mnoho závistivců bude ušklíbat, ale ujišťuji všechny, že bez toho se nic změnit nemůže a také se nezmění. 

Nezbytným krokem je zásadní reforma postgraduálního vzdělávání. Je třeba zrušit akreditace na školení v předatestační přípravě a umožnit mladým lékařům absolvovat školení kdekoliv, jako tomu bylo až do poloviny 90. let. Tím se současně oslabí současný neblahý trend soustřeďování absolventů ve velkých městech, kde tzv. akreditovaná pracoviště snáze najdou. A kde bohužel po atestaci také celkem pochopitelně zůstávají.

Těch opatření je samozřejmě mnohem víc, ale někde je třeba začít.

Jak dlouho bude ministerstvu trvat, než sáhne k nezbytným reformním krokům? Vzhledem k tomu, že prakticky všichni ministři zdravotnictví se rekrutují z prostředí velkých nemocnic a vedení vládních politických stran si na zdravotnictví vzpomene jen tehdy, když jim teče do bot, asi to jen tak nebude.

Pokud tomu občané budou i nadále nečinně přihlížet, udělají dobře, poohlédnou-li se po knihách typu Domácího lékaře. Protože profesionální péče se zanedlouho již nedočkají.

Je skutečně nejvyšší čas, aby se vláda začala reformou zdravotnictví vážně zabývat.

MUDr. Martin Lukáč

Autor je místopředsedou pražské organizace Trikolory