Aktivní organizace: Praha

Inkluze – pohled z praxe mimoškolního vzdělávání

V poslední době se napříč naší společností poměrně četně skloňuje termín inkluze. Tento termín má mnoho nuancí, a věnovat se naráz všem není možné. Chtěla bych se tedy jen dotknout inkluze ve školství, a to jen jedné její části – začlenění cizinců do českého školství a do české společnosti. Výhradně se opírám o své osobní zkušenosti své patnáctileté praxe v tomto směru.

Několik let jsem se věnovala mimoškolnímu vzdělávání. V soukromí jsem vyučovala češtinu. Učila jsem každého, kdo se jakýmkoli způsobem potřeboval vzdělat v českém jazyku. Učila jsem klienty české i klienty zahraniční, a to děti i dospělé osoby. Věnovala jsem se klasickému doučování, přípravě žáků k přijímacímu řízení na SŠ, výuce základům jazyka, přípravě cizinců k testům pro získání pobytu či občanství, pracovala jsem s úředníky, kteří potřebovali proniknout více do hloubi jazyka apod. Setkávala jsem se s dětmi i s dospělými, s Čechy i s cizinci z různých částí světa. Setkávala jsem se s lidmi, kteří měli vysokoškolské vzdělání, absolvovali i více škol, měli několik titulů, rovněž jsem pracovala s lidmi, kteří obtížně dosáhli vzdělání základního. Přicházeli ke mně dětští i dospělí klienti z Čech, z Evropy (Slovensko, Bulharsko, Polsko, Rusko, Ukrajina...), z ostatních zemí bývalého Sovětského svazu (Arménie, Gruzie), přicházeli i klienti ze zámoří (Bolívie, Chile, Ekvádor, Guatemala...). O klienty jsem nikdy nouzi neměla, a zpočátku jsem ani nechápala, jak je možné, že ke mně přicházejí velmi šikovné děti, které několik hodin sedí ve škole, a pak ještě chtějí pokračovat výukou u mne. Nechápala jsem, proč tak šikovné děti mají poměrně malé znalosti jazyka. České děti by oproti cizincům měly být ve výhodě (učí se svůj mateřský jazyk), ale to se bohužel nepotvrzovalo. To ve mně vzbuzovalo rozpaky. Až vyprávěním dětí i jejich rodičů o způsobu výuky na různých (nejen pražských) školách se mi postupně začaly skládat jednotlivé kamínky v ucelenou mozaiku.

Všech se dotýkala inkluze, všichni moji dětští klienti chodili do tříd, kde jejich spolužáky byly děti české i děti ze zahraničí. Dle vyprávění českých dětí a jejich rodičů to ve třídách vypadalo následovně: do uceleného kolektivu byl náhle včleněn nějaký žák (častěji skupina žáků) z jedné či více zemí. Nikdo neřešil, jakými znalostmi jsou noví žáci vybaveni, nikdo neřešil, zda vůbec noví žáci rozumějí vyučovacímu jazyku, nikdo neřešil, jakým způsobem byly děti vzdělávány ve své domovině. Do třídy byly zařazeny podle věku podle hesla plav, jak umíš. Cizinci se náhle ocitli v naprosto novém neznámém a nepochopitelném prostředí, ve třídě, kde z vyučovacího jazyka rozuměli nejvýše pozdravu. Výkladu učitelky ani českým spolužákům nerozuměli. Do práce se nezapojovali, úkolům nerozuměli. Po čase se začali nudit a začali vyrušovat. Jejich hluk rušil ostatní, ti učitelku často ani neslyšeli a na práci se nemohli soustředit. Učitelka cizince raději nenapomínala, bála se nařčení z rasismu a xenofobie. Po čase učitelka jen něco odpovídala u tabule, rozdala domácí úkoly a se zvoněním třídu úprkem opustila. Později už učitelka rezignovala zcela, rozdala samostatnou práci a úkoly si děti měly kontrolovat samy mezi sebou. O přestávce se cizinci pohybovali výhradně ve své komunitě, s českými dětmi nekomunikovali. Po čase začali českým dětem ubližovat: brát jim věci, podrážet jim nohy, brát jim svačiny, posmívat se jim atd. Případně po vyučování docházelo k vyřizování účtů před školou. Katastrofa to byla zejména pro děti v 9. ročníku, kdy se děti rozhodovaly pro další vzdělávání či povolání.

Děti z jiných zemí a jejich rodiče situaci popisují takto: děti ničemu nerozumějí, nerozumějí, co říká učitelka, nerozumějí českým spolužákům. Učí se neznámé učivo, s kterým se doposud nesetkali. Ve třídě se mluví o věcech, které cizím dětem nic neříkají – pohádky, pověsti, historie, písně. Děti bulharské a děti ze zemí bývalého Sovětského svazu měly navíc problémy s přechodem na latinku. Nedokázaly číst ani psát. Ve třídě se cítily opomíjené, nepřijaté, přehlížené. Cizinci české děti nechápali, později na ně začali žárlit, měli pocit, že jsou ve výhodě, a proto je i začali napadat.

Paradoxně obě skupiny po dopoledním vyučování ve škole přicházely ke mně, aby se dále vzdělávaly. Na první hodinu jsem vždy zvala děti se svými rodiči, abychom si společně ujasnili pravidla a další postup. Moje zkušenosti s cizinci: bez rozdílu, z jaké země přicházeli, jednalo se o lidi velmi sebevědomé a jisté. Byli přesvědčeni, že se do české společnosti začleňují výborně a všichni byli přesvědčeni o svém talentu a o genialitě svých dětí. Za ty roky, co jsem tuto práci vykonávala, jen jedna ukrajinská dívenka projevila zájem o naši zemi a o náš jazyk. Její rodiče u nás chtěli dobře pracovat, rozjeli firmu. Pracovali v gastronomii. Vždy se ptali na naše zvyklosti, zajímali se o naše umělce, spisovatele, o naši hudbu apod. Oba rodiče měli VŠ vzdělání, a jejich dcera byla moji nejtalentovanější studentkou. Nikdo jiný!!!! na počátku o naši zemi a náš jazyk neprojevil sebemenší zájem. Rodiče jen vyžadovali, abych jejich děti naučila tak, aby měly jedničky. Sami rodiče měli jen zájem udělat nejnutnější zkoušky k pobytu a pro získání občanství. Mnozí žádali, abych jim sehnala testy a správné odpovědi, abychom se naučili zpaměti. Nikdo z cizinců se nechtěl přizpůsobit zvyklostem naší země absolutně v ničem - chování, práce, hygiena, náboženství... Naopak když se trochu rozkoukali, začali mi vnucovat (opravdu vnucovat) zvyklosti své kultury, a následně se objevila touha a tlak, aby v mé domácnosti vzniklo malé Rusko, katolické Polsko, malá Gruzie, malá Guatemala, Ekvádor atd.

Když přicházely do mých hodin děti české, byly otrávené ze školy, do vzdělání se jim nechtělo. Slepě plnily jen příkazy svých rodičů. Byly nejisté, neuměly obhájit svůj názor, ani si žádný názor netvořily a nechtěly tvořit. Bezmyšlenkovitě přejímaly názory dospělých. Neuměly komunikovat, měly nízkou slovní zásobu a viděly ve mně nežádoucí autoritu, které je třeba podlézat a papouškovat její názory, abychom mohli společně žít v míru. Viděly ve mně nepřítele, ale komunikovaly se mnou opatrně a pokrytecky v domění, že by mě mohly svým názorem popudit, a já se jim začnu mstít.

Při tomto rozklíčování jsem se snažila obě skupiny pochopit, a pracovat s nimi tak, aby to bylo pro všechny přínosné, aby se všichni co nejvíce naučili. Cizince jsem se snažila chápat v jejich přirozenosti. Zajímala jsem se o jejich kulturu, zvyklosti, styl života, svátky a na oplátku jsem je seznamovala s kulturou naší. Malým dětem jsem vyprávěla naše pohádky (mimochodem děsily je a připadaly jim kruté – Červená Karkulka, Smolíček, Perníková chaloupka). Snažila jsem se studentům ukázat i malebnost českého jazyka a získat je tak pro jeho studium. U všech se to podařilo. Děti se začaly o život v naší zemi opravdově zajímat, snažily se mluvit a do svého nadšení vtáhli i svoje rodiče. Mnoho dětí přivedlo svoje otce, kteří se u mne posléze taky začali češtinu učit. České děti jsem povzbuzovala a dodávala jim sebedůvěry. Svým chováním jsem se je snažila přesvědčit, že nejsem jejich nepřítel ale spojenec. Bylo pro mne nesmírně dojemné, když se děti svěřovaly, že jsem první, kdo se jich ptá na názor a kdo jej po nich dokonce žádá. Děti nebyly zvyklé tvořit názor, setkávaly se jen s tím, že mají být poslušné. Všechny moje děti jsou úspěšné, jazyk se naučily a mnohé studují. Ze synka, který přišel ze speciální školy je dnes vynikající a talentovaný kamnář. Dokázal si udělat maturitu a dnes restauruje i unikátní historické kousky.

Na všechny své studenty jsem velmi pyšná. Se všemi studenty jsem ale pracovala naprosto individuálně, o každém jsem dlouze přemýšlela. Snažila jsem se svoje studenty pro práci nadchnout a pochopit jejich osobnost, popř. jejich osobní, rodinné a společenské zázemí. A to i nejtalentovanější a nejzodpovědnější učitelky při takovém počtu žáků opravdu nemohou zvládnout, a proto ze svého poznání tvrdím, že šablonovitá a násilná inkluze do škol je sice realizovatelná, ale je pomalým zabíjením obou skupin a velmi rychlým ubíjením a zabíjením individua, zabíjením talentů a člověka v jeho originalitě! Člověk se svědomím, kterému skutečně a nepředstíraně záleží na budoucích generacích, se jí nesmí dopustit.

Kalendář